Kniha Šumperská Sanatorka – nadějí, posláním, láskou… pro tisíce duší

RECENZE Z ROKU 2017:                                                                                                                                                                                           Šumperská „sanatorka“, která dodnes stojí, je pro většinu obyvatel Šumperka dominantou při vstupu do Městského lesa. O její historii dosud veřejnost věděla jen málo. V letos vyšlé krásné a obsáhlé monografii se o ní teď můžeme dočíst „všechno“. Areál sloužil jako sanatorium jen v letech 1899 až 1922. Pak až do roku 1981 s různými názvy sloužil jako léčebna pro děti nemocné tuberkulózou. Později se využití pro rozlehlý areál hledalo obtížně nebo marně, až nakonec většina budov a zařízení zchátrala.

Kniha je výjimečná tím, že je v ní ve vzácné rovnováze textová a obrazová složka, kterou reprezentují především fotografie.

Fotografie tvoří naprostou většinu ze 793 obrazových příloh. Jsou různého formátu, nechybějí ani zvětšeniny rozměrů 50 x 23 nebo 25 x 23 cm. Zachycují nejen vnější podobu staveb, ale i vnitřní zařízení, personál a vůbec život. Tím jsou nejen atraktivní na prohlížení, ale zároveň mají i neobyčejnou dokumentární hodnotu. Počtem převládají snímky z období 1945 až 1981, kdy se zde léčily děti s tbc plic. Nechybějí ale ani vzácné snímky z přelomu 19. a 20. století. Skoro všechny fotografie jsou tu publikovány poprvé. Úprava stránek je nápaditá a pestrá, kvalita reprodukce fotografií velmi dobrá.

Text je čtivý a věcně správný. Jeho těžiště je také v období po druhé světové válce, kdy se v léčebně úspěšně léčila plicní tbc a kdy byla známá v celé naší republice i v cizině. Mimoto léčebna tu dětem po dlouhé měsíce nahrazovala jejich domov a rodinu. Součástí knihy jsou i podrobné životopisy J.Rottera, dr. Hamzy, dr. Reisse, dr. Vojtka a fotografa J.Pavlíčka. Šťastným nápadem je zařazení četných úryvků ze vzpomínek, dopisů, novinových článků apod., které knihu oživují a dodávají jí autentičnosti. Poslední kapitola (léta 1981 – 2017) se poněkud vymyká tím, že postupné chátrání „sanatorky“ dokládá víc obrazově než textem – ale o to sugestivněji.

Pravopisných chyb je v textu na to, jak je obsáhlý, poměrně málo, věcných nedopatření ještě méně, a to spíš v méně podstatných detailech. Osobně mi v textu chybí několik dílčích témat. Zejména zhodnocení skutečné efektivity a výsledků léčby mimoplicní tbc v léčebně v době první republiky, ovšem to by si žádalo hlubší odborné znalosti nebo delší studium odborné literatury. Víc místa podle mne mohlo být věnováno rozlehlému parku a jeho dřevinám.

Závěrem: recenzovaná publikace je atraktivní, s vysokou dokumentární hodnotou, napsaná objektivně a se zjevným zaujetím. Tak důkladně a podrobně nebylo zpracováno v Šumperku dosud nic!

Zdeněk Gába