MUDr. Otakar Reiss
obětavý lékař a statečný vlastenec
Otakar Václav Reiss se narodil 24. září 1890 v Jindřichově Hradci manželům Františkovi a Marii. Jeho otec, profesor matematiky a fyziky na jindřichohradeckém gymnáziu, byl vynikající pedagog a také autor jedné z tehdejších středoškolských učebnic fyziky. Ota měl osm sourozenců, pět z nich bohužel zemřelo již v útlém věku na tuberkulózu. Jeho maminka dokonce v jeden den rodila a v ten samý den jí zemřela jedna z malých dcer. Snad proto se Otakar později rozhodl zasvětit svůj život záchraně nemocných dětí. Gymnázium navštěvoval nejprve v Domažlicích a poté v Praze na Královských Vinohradech. Po maturitě zahájil studium medicíny na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde se stal jeho velkým vzorem učitel MUDr. Josef Thomayer, jeden ze zakladatelů české lékařské vědy a jejího názvosloví. Otakar si svého učitele velice vážil a celý život na něj vzpomínal.
V roce 1914, když mu bylo 24 let a vypukla 1. světová válka, byl v předposledním ročníku lékařské fakulty. Vzhledem k tomu, že armáda potřebovala lékaře, musel odpromovat o rok dříve, a to 24. září 1914. Rok po zahájení války byl odvelen do služeb rakousko-uherské armády na srbskou frontu, kde se při útoku přes rozvodněnou řeku Drávu málem utopil, a proto se musel vrátit zpátky domů, aby se zotavil. Poté byl přidělen k českému pluku a jako vojenský lékař odjel na ruskou frontu v Haliči. Po stabilizaci situace na východě pluk přesunuli na italskou frontu, kde strávil mladý dr. Reiss tři roky až do konce války a dosáhl zde hodnosti kapitána. Během bojů byl svědkem lidských tragédií, které ho ovlivnily na celý život. I tyto zkušenosti mohly přispět k jeho rozhodnutí krátce po válce vystoupit z římskokatolické církve a zůstat bez vyznání.
Po roce 1918 setrval ještě několik měsíců v divizní vojenské nemocnici v Praze-Karlíně. Na konci roku 1919 nastoupil jako sekundář profesora MUDr. Ladislava Syllaby, předního čs. internisty a neurologa a též osobního lékaře prezidenta T. G. Masaryka. V roce 1920 ho prof. Syllaba vyslal na lékařskou praxi do Masarykovy plicní léčebny v Jevíčku, aby zde studoval problematiku plicní tuberkulózy pod vedením vynikajícího odborníka primáře MUDr. Rudolfa Lubojackého. Tuberkulóza, po 1. světové válce velmi rozšířená, byla velkou metlou sociálně slabších vrstev obyvatelstva. MUDr. Otakar Reiss strávil na praxi v léčebně dva roky, kde získal informace a praktické poznatky o pokroku v léčbě této závažné nemoci. V Jevíčku se seznámil se svou budoucí manželkou Emilií Tillovou, dcerou jevíčského lékárníka Karla Tilla, s níž se v roce 1922 oženil. V témže roce ve věku 32 let byl Spolkem pro rodinné, zdravotní a léčebné osady dětské na Moravě jmenován ředitelem léčebny dětské tuberkulózy v Šumperku, kam se se svou ženou na jaře přestěhoval. Zde se manželům Reissovým narodily dvě děti, dcera Karla (1925) a syn Jiří (1927).
V roce 1938 narušil v Šumperku bohulibou a cílevědomou činnost pracovitého ředitele blížící se „Mnichov“. Po vyhlášení mobilizace byl jako lékař v hodnosti kapitána povolán k armádě do Zlína a následně dál, na Slovensko. Okupace československého pohraničí včetně Šumperka znamenaly pro dr. Reisse životní zlom. Kvůli mnichovskému diktátu se do svého působiště v okupovaném Šumperku, po kterém se mu velmi stýskalo, již vrátit nemohl. Uchýlil se proto do Jevíčka, kde nastoupil 8. října 1938 jako primář dětského oddělení Zemské plicní léčebny, aby mohl zůstat věrný svému životnímu poslání – starosti o nemocné děti. Jevíčská léčebna se stala útočištěm nejen jeho, ale i části dětských pacientů ze Šumperka, kteří sem byli přemístěni. Pracoval zde ve skromnějších, mnohdy i v nedostatečných lékařských podmínkách, avšak o tuberkulózní děti pečoval se stejnou láskou jako v sanatoriu šumperském. Dětských lůžek bylo v Jevíčku tehdy 80, což byla asi třetina počtu v Šumperku. Proto se primář snažil, aby byla kapacita dětského pavilonu navýšena a tím zřízena náhradní dětská léčebna za ztracený šumperský ústav. Jeho snahy však byly marné, nedočkaly se kladné odezvy u nadřízených úředníků. V dětském pavilonu alespoň svépomocí zdokonalil jeho provoz a získal pro něj samostatný rentgen a vlastní laboratoř. Brzy se s velkým úsilím a energií sobě vlastní zapojil do chodu celého ústavu, a tím i do léčebné péče o pacienty dospělé. Dr. Reiss se dále vzdělával, účastnil se lékařských sezení, přednášel své poznatky, vydával řadu odborných článků k tuberkulózní problematice. I nadále byl činný v Sokole, podílel se na práci Masarykovy ligy proti tuberkulóze v Jevíčku a od května 1941 na přípravě vědeckého sjezdu věnovaného dětské tuberkulóze. Avšak zlá doba stupňující se perzekuce byla i takovéto činnosti nepříznivá a on v ní nemohl dále pokračovat. Jeho kolegové těžce nesli, že do léčebny přestal docházet tak, jak jej znali dříve – jako člověk milý, usměvavý a plný pracovního elánu, jenž měl vždy víru ve věčnou platnost pravdy a práva. Při oslavě Reissových padesátin pronesl jeden z přátel přípitek s přáním jeho brzkého poválečného návratu do Šumperka, protože jeho kolegové a přátelé dobře věděli, jak strádá, jak se mu po jeho sanatoriu stýská. Slyšel to bohužel i přítomný německý úředník, a tak se tento přípitek stal pravděpodobně prvním podnětem k jeho pozdějšímu penzionování. MUDr. Otakar Reiss pracoval v jevíčské léčebně jen do 31. ledna 1942, kdy byl v podstatě z politických důvodů ve věku 52 let předčasně poslán do penze. Ještě rok pracoval v poradně Masarykovy ligy proti tuberkulóze v Boskovicích, která mu byla velkou útěchou a jíž se pilně věnoval. Velmi jej zarmoutila zpráva o náhlé smrti jeho přátel dr. Václava Skaláka a dr. Jana Vignatiho, kteří byli v Olomouci popraveni nacisty.
V lednu roku 1943 si dr. Reiss našel práci daleko od rodiny, v pražských ambulatoriích a v poradně v Říčanech, kde mohl vykonávat rozsáhlejší lékařskou praxi. Pracoval tam ve ztížených podmínkách, ale vytrvale a s chutí. Bydlel u své sestry na periferii Prahy, kam zajížděl jen na noc, a střídmě se stravoval po restauracích. Svou rodinu, která zůstala v Jevíčku, navštěvoval jen velmi zřídka. V Praze byla především vyhledávána jeho činnost v poradně, neboť byl velice laskavý a pomáhal českým lidem, jak jen se dalo. A to nejen nemocným, ale i zdravým, kteří vzhledem k hrozícímu pracovnímu nasazení v Říši „nemocní“ být potřebovali. Řadu jich v pracovní neschopnosti držel uměle, některé i léčivým pneumotoraxem. Svými kolegy a personálem říčanské poradny byl ctěn a milován.
Koncem května roku 1945 se ve vlaku Praha–Tábor vyjádřil bývalý italský vězeň, který spěchal domů do Milána, k tomu, co zažil v Terezíně:
„ Na jednoho člověka do smrti nezapomenu, na nějakého doktora Reisse. To byl zlatý člověk, ten nás mnoho zachránil před smrtí…“