Akad. sochař Julius Pelikán
(23. 2. 1887 – 17. 2. 1969)
olomoucký sochař a autor umělecké výzdoby Sanatorky
Julius Pelikán se narodil 23. února 1887 v rodině ševce Julia Pelikána a jeho manželky Anny, roz. Sobotkové, v domě čp. 35 v Novém Veselí u Žďáru nad Sázavou. Pocházel z šesti dětí a vyrůstal ve skromných rodinných poměrech. Obecnou školu navštěvoval v rodné obci a měšťanku ve Žďáře nad Sázavou. Od dětství byl obdařen mimořádným výtvarným talentem a proto se na doporučení svých učitelů již ve čtrnácti letech stal studentem c.k. Odborné školy kamenické v Hořicích (1901-1905). Po úspěšném studiu se rozhodl získat praktické zkušenosti za hranicemi monarchie. Několik let tak pracoval v Německu (Berlín, Lipsko, Halle) a v pruském Slezsku, především na sochařské výzdobě veřejných budov. V roce 1909 nastoupil do kamenické dílny J. Urbana v Olomouci a posléze pracoval v Brně na dómu sv. Petra. Našetřené finanční prostředky umožnily mladému Pelikánovi přihlásit se v roce 1909 do sochařského ateliéru na c.k. Akademii umění v Praze a následující rok byl na akademii přijat ke studiu (1910-1913), kde byl žákem Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Během studia získal za své umělecké počiny několik cen školy a v roce 1912 obdržel cestovní stipendium na cestu do Itálie. V italských městech měl možnost se seznámit a obdivovat díla Michelangela a Donatella.
Po studiu se roku 1913 vrátil do Olomouce. Kratší dobu pracoval opět v kamenické firmě J. Urbana. Záhy se však osamostatnil a neúnavně pracoval v pronajatých prostorech. 19. ledna 1915 se Julius Pelikán oženil s Boženou Sternovou. V létě téhož roku byl Pelikán odveden k 54. Hanáckému pluku rakousko-uherské armády v Olomouci a získal hodnost četaře. Po pár měsících byl převelen do Krakova ke speciálnímu vojenskému oddílu pro výzdobu válečných hřbitovů. V tomto oddíle působil také malíř Adolf Kašpar. S ním a dalšími umělci byl v roce 1916 převelen do Olomouce, aby se podíleli na opravě vojenského kostela Panny Marie Sněžné. Konec války zastihl sochaře v krakovské vojenské nemocnici, kde se léčil se zápalem plic.
Julius Pelikán se stal nejproduktivnějším sochařem olomouckého regionu i známou osobností společenského života Olomouce. Předsedal výtvarné sekci Klubu přátel umění, s významnými osobnostmi založil Okrašlovací spolek Olomouc a později stál v jeho čele rovněž jako předseda. Byl členem pražského Kroužku přátel profesora Jana Voborníka, zvaného Čtvrtečníci dle jejich pravidelných čtvrtečních schůzek. Stal se také členem elitní společnosti svobodných zednářů v olomoucké zednářské lóži Lafayette. Významné bylo Pelikánovo dlouholeté členství a později předsednictví (1940–1943 a 1946–1954) ve Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně.
Manželé Pelikánovi měli tři děti. V roce 1916 se narodil syn Vladimír (lékař), v roce 1918 dcera Anna a roku 1923 nejmladší syn Jiří (novinář a politik). Druhá světová válka a německá okupace postihla i rodinu Julia Pelikána. Jeho manželka byla židovského původu a dalším důvodem byly ilegální politické aktivity jeho synů. V roce 1942 ho i s manželkou zatklo gestapo. Po krátkém pobytu v olomoucké věznici byli oba odděleně vězněni v internačním táboře ve Svatobořicích u Brna. Boženu Pelikánovou převezli v roce 1943 do Brna a poté byla transportována do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi, kde krátce po příjezdu onemocněla a zemřela. Pelikána odvezli do brněnské věznice v Kounicových studentských kolejích, kde byl internován do roku 1944 a gestapo jej spolu s dalšími vězněnými umělci využívalo k výtvarným úkolům. Poslední rok války strávil opět v internačním táboře ve Svatobořicích.
Po osvobození se stal Julius Pelikán členem Svazu osvobozených politických vězňů, byl oceněn za činnost během okupace. Opět se věnoval neúnavně své umělecké práci v domácím ateliéru. Ohlásila se i nemoc z povolání – často trpěl dýchacími potížemi. Přesto se znovu zapojil i do práce v olomouckém okrašlovacím spolku, jenž se podílel na obnově památek zničených válkou. Pelikán vytvářel také nové pomníky věnované obětem války, pamětní desky, reliéfní bronzové plastiky a stále dostával i zakázky s náboženskou a církevní tématikou. V roce 1947 obdržel odznak za vynikající pracovní výkon v rámci soutěže ve výstavě republiky.
V 50. letech min. století, kdy docházelo k sovětizaci kultury a umění a náboženskému útlaku, byl v písemném kontaktu s vězněnými předními moravskými církevními představiteli. V letech 1956-1959 se u něj zajímala olomoucká krajská správa STB pro jeho „nepřátelskou činnost proti režimu. V roce 1960 bylo rozhodnutím lidového soudu rozpuštěno Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, ta historicky významná instituce, kterou se Pelikán snažil dlouhá léta zachránit. Šedesátá léta znamenala uvolnění politických poměrů. Na sklonku života, v roce 1967, mu byl udělen titul zasloužilého umělce. V dubnu roku 1968 obnovil Pelikán s předními osobnostmi města muzejní vlastivědný spolek v Olomouci s cílem rozvíjet vědecký a kulturní život na střední a severní Moravě. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy byl Julius Pelikán již vážně nemocen, se dozvěděl, že jeho syn Jiří Pelikán, tehdejší ředitel Československé televize, politik spjatý s Pražským jarem, se musí opět skrývat před okupanty. Druhý syn, v té době s rodinou na dovolené v Jugoslávii, se jako lékař vrátil k nemocnému otci do republiky. Okupace Československa v roce 1968 byla předzvěstí budoucí politické perzekuce Pelikánovy rodiny a pozdějšího odchodu do exilu zejména jeho syna Jiřího. Těchto událostí se však akademický sochař Julius Pelikán ve svém dramatickém životě nedožil. Zemřel po vleklé nemoci, která vyčerpala jeho tvůrčí i fyzické síly, 17. února 1969 v rodinné vile v Olomouci.
Julius Pelikán patřil k nejproduktivnějším sochařům olomouckého kraje. Svůj umělecký projev orientoval na figurální tvorbu, často se zabýval tématem člověka v jeho šťastných životních chvílích, ale také ve chvílích bolesti a smrti. Ve své tvorbě šel svou vlastní uměleckou cestou s věrným zachycením reality. Nejčastějším Pelikánovým tématem ve volné tvorbě byl ženský akt. Pelikánovy práce v sobě nesou téměř klasickou ušlechtilost a harmonii a řada z nich, především do třicátých let 20. století, vyniká výraznou uměleckou kvalitou. Více než třicetkrát umělecky ztvárnil prezidenta T. G. Masaryka, jenž mu osobně stál modelem. Z materiálů používal většinou kámen a bronz. Jeho tvorba je výjimečná svým nebývalým rozsahem, čítá až několik stovek děl. Kromě aktů, portrétních bust, pamětních desek, užitkových plastik, sarkofágů, posmrtných masek, plaket, medailí, mincí atd. to jsou zejména monumentální pomníky a funerální plastiky, které vytvořil převážně na Moravě, ale i v Čechách a ojediněle i v zahraničí.
Přestože talentovaní jedinci obohacují lidskou společnost uměleckou tvorbou, tak se bohužel často lidé především z politických důvodů chovali k uměleckým dílům neuctivě, neváhali je i ničit. Toto postihlo i mnohá sochařská díla Julia Pelikána. Byly to především sochařovy plastiky prezidenta T. G. Masaryka, které byly nejvíce ničeny a odstraňovány. O to se „zasloužili“ nejdříve nacisté . A když byly některé po roce 1945 obnoveny, došlo k jejich zničení nebo odstranění za komunistického režimu. To se stalo i např. s bronzovou plastikou Masaryka v Novém Bohumíně z roku 1930, která byla podruhé odlita roku 1947 a v roce 1961 v železárnách roztavena. Na to později reagoval Pelikán ve svém dopise pro MNV v Novém Bohumíně takto: „…. bez nároku na odměnu vám nabízím již potřetí svůj model k opětovnému odlití a požádám žďárské, aby vám jej bezplatně zapůjčili….Největší filosof humanista tohoto století, Moravák, původem kovář, zakladatel československého státu, náš první president T. G. Masaryk si toho plně zaslouží…“
Srdečné poděkování patří paní Ivě Vodrážkové za podporu a poskytnutí informací o životě Julia Pelikána z knihy: Mirek Vodrážka – INTIMNÍ EXPRESE, osud a dílo Julia Pelikána (1887-1969) v dramatu 20. století. Tato pěkná kniha obsahuje také mnoho fotografií sochařových plastik včetně podrobného popisu. Vřele doporučujeme.
Sochařská díla Julia Pelikána v Šumperku
Z rozsáhlé Pelikánovy tvorby jsou ceněny především jeho díla z dvacátých let 20. století. V této době (1926) vytvořil Julius Pelikán také sochařskou výzdobu Zemské Masarykovy dětské léčebny v Šumperku. To, že se podílel na výzdobě šumperské léčebny, se stalo poctou nejen pro ni samotnou, ale i pro celé město. Budovu léčebny zdobily malebné sochy dětí a nádherný sochařský reliéf ve střešním štítu. Dvě sochy (Chlapec s knihou a Dívka s rouškou), vysoké asi 1,5 m, stály u hlavního schodiště. Šest soch, vysoké asi 1,2 m, byly původně rozmístěny na balustrádách horních teras a devátá dívčí socha, stojí dodnes na balkoně bývalé ředitelské vily.
Sochařský reliéf z cementového štuku (kuroviny) o výšce asi 2,5 m ve střešním trojúhelníkovém štítu byl dominantní ozdobou hlavní budovy sanatoria. Sousoší s názvem Humanita s dětmi znázorňovalo postavu stojící ženy, láskyplně shlížející ke čtyřem radostně tancujícím dětem. Pelikánův reliéf byl nejen uměleckou ozdobou, ale také dlouholetým symbolem léčebny (1927-2018). Při demolici budovy Sanatorky se reliéf nepodařilo zachránit, nebyl k tomu dostatek „adekvátní vůle“. Trojúhelníkový štít se sousoším jako jeden neporušený celek spadl dne 22.6.2018 na vstupní hlavní schodiště, kde se roztříštil. Ze všech devíti pískovcových soch je jedna stále v bývalé ředitelské vile a čtyři jsou rozmístěny v parčíku šumperské nemocnice. Další čtyři sochy dětí – hudebníčků byly v minulosti ukradeny a jsou neznámo kde. Lze jen doufat, že o ně někdo v anonymitě starostlivě pečuje.
Tyto Pelikánovy sochy jsou neznámo kde…